O podhoubí domácího násilí

 

Když se řekne domácí násilí, představí si většina lidí bezcitného psychopata a ženu s modřinami pod okem. Tahle představa je trošku zavádějící. Jistě tak funguje  mnoho domácností, ve skutečnosti se však s nějakou formou násilí potkává v manželství snad každá žena. Původem je mužova touha po ovládání druhých lidí. Muž nemusí být zrovna psychopat a přesto může své rodině připravit horké chvilky, pokud k tomu má vhodné podmínky. Mimo jiné jsou jimi  zakořeněná přesvědčení z časů našich babiček, které mu pomáhají udržovat ženu v područí. Bude to jak jsem řekl!  V našich zemích je například zcela normální, že muž má vždy rozhodující slovo. Z domu si vzpomínám, že pokud chtěla matka prosadit svůj názor, nemohla to prostě a jednoduše říct. Musela vše navléct tak, aby si otec myslel, že na nápad vlastně přišel on sám. Stejně jsem se to naučila v manželství i já. Přestože manžel vždy prohlašoval, ať s ním jednám na rovinu, prostě přímé jednání neunesl. Můžeš za to ty! A co svalování viny na okolí? Také máte ty zkušenosti, že vlastně můžete za všechny problémy světa? Je to přece tak snadné, když se něco nepodaří, ukázat na druhého a svést vinu  na něj. V naší společnosti zcela běžný jev… a tak jsem už jako dítě poslouchala otcovy výčitky, jak za všechno může matka. Samozřejmě, že jsem si našla manžela, který pak dělal stejné věci mě. Nejsi dost dobrá!  Máte strach z toho, že vás okolí odsoudí, že nejste dobré manželky a matky? Již od dětství jsme byly vystavovány  strachu, že když nebudeme dostatečně hodné, nikdo nás nebude mít rád. A tak se ženy mohly přetrhnout v péči o svého manžela, jen aby si jeho lásku zasloužily. Pamatuji si, jak babička  posluhovala a podstrojovala dědovi, jen aby neměl ani nejmenší důvod k nespokojenosti.  Ve svém manželství jsem tenhle model trošku zmírnila. Výsledkem byly neustálé manželovy výčitky ohledně mé neschopnosti. Nedělala jsem to, co podle jeho představ měla správná manželka dělat a plnit. Slíbila jsi to!  Manželský slib věrnosti až do smrti. Brrr….kdo jen tenhle nesmysl vymyslel? Že někdy setrvání ve svazku způsobuje spíše škody než užitek? Přece kvůli nějaké té hádce či facce neodejdeš z manželství, když už jste vydrželi tak dlouho spolu..vždyť máte všechno na co si vzpomeneš….Jsou dlouholetá manželství opravdu šťastná, nebo jde o zvyk či dokonce o strach odejít od druhého? A má žena skutečně povinnost potlačovat své sny a  obětovat se ve prospěch rodiny? Byla jsem vdaná 30 let a  nedá se říct, že by mi délka společného života přinášela nějakou radost. Naopak, přibývající dobou jsem se cítila  čím dál hůře. Manželství pro mě bylo nakonec již jen koulí na noze, které jsem se ráda zbavila.   Jsi pitomá ! Hádky – vždyť je to normální věc, hádky jsou přece kořením života a to usmiřování, to je přece na tom to nejlepší…..nebo ne? V manželství jsem prodělala neskutečné množství hádek, které vznikly z naprostých maličkostí. Byly to nesmyslné a nekonečné hádky, ve kterých mi manžel předhazoval věci staré i spoustu let, sprostě mi nadával, několikrát mě i uhodil. Druhý den pak vždy přišel a za své chování se omluvil. Dle okolí bylo vše zcela v normě a nad jeho vzteklými výlevy se nepozastavovala ani rodina, ani sousedé. Nebav se s ní! Manipulace a intriky proti nepohodlným lidem jsou přímo naším národním sportem. V rodině tyhle intriky dopadají třeba tak, že děti přestanou zcela komunikovat s někým z rodiny, nebo dokonce  s jedním z rodičů. Také v tomto ohledu mám z dětství velmi bohaté zkušenosti. Již od rodičů jsem se naučila, že s některými členy v rodině se bavíme, s jinými prostě ne. Můj manžel to dovedl k dokonalosti a dnes, když jsem od něho odešla, podařilo se mu poštvat proti mě celou rodinu i bývalé sousedy. Mám na to papír!  Opravdu musí být manželka vždy připravená uspokojit svého manžela? Podle společenských norem a představ mužů ano. Ženin sexuální nezájem je pro ně snad největší urážkou. A tak si  musí ženy vymýšlet a filmovat „bolesti hlavy“, jen aby neurazily a nerozhněvaly pána tvorstva. Proč to vlastně všechno píšu? Tyhle zkušenosti mě přivedly k poznání, že pokud chci žít lepší život, nejdříve se musím popasovat se škodlivými předsudky, které jsou dodnes  ve společnosti silně zakořeněné. Modely rodinného soužití pokulhávají někde v časech našich babiček, kdy  byly ženy na mužích naprosto závislé jak ekonomicky, tak  společensky. Tenkrát si opravdu nemohly dovolit rozhodovat samy o sobě. Dnes však žijeme ve 21. století, ženy se o sebe dokážou postarat samy. Není tedy jediný důvod, proč by měly dál zůstávat mužovými rukojmími.