ŽVV – Ženy ve vatě

 

JAK MI SEBEVĚDOMÍ ZMĚNILO ŽIVOT

MŮJ PŘÍBĚH  

Jmenuji se Dana Vítek a kdybyste se mě na tyto otázky zeptali před pár lety, myslela bych si, že jste mimozemšťané. Žila jsem tehdy  v manželství,  kde byly hádky na denním pořádku a netušila jsem, že existuje i  něco jiného. 

Byla jsem vdaná  30 let a byla jsem  unavená a nešťastná. Přestože jsem se opravdu snažila, aby můj vztah byl harmonický, opak byl pravdou.Bylo to stále dokola. Křik, nadávky, vyhrožování, vydírání, někdy i facky.

Několikrát jsem se manželství pokusila opustit. Vždycky jsem ale uvěřila manželovým slibům, že se polepší a vrátila se domů. Ve skutečnosti se nestalo vůbec nic a já jen marnila čas v nevyhovujícím vztahu. 

Dlouhé roky jsem jela jakoby na autopilota v  přesvědčení,  že nemám jinou volbu, než v tomto vztahu zůstat. Od rodiny jsem slyšela věty ve smyslu „co sis vzala, to máš“, nebo „když sis ho jednou vzala, tak s ním teď musíš být“.

Cítila jsem se jako ve vězení a zdálo se, že jsem odsouzená na doživotí. Starala jsem se o všechny okolo, plnila  své povinnosti, které se ode  mě  očekávaly. Chodila jsem do práce, starala se o rodinu, dům… zkrátka taková holka pro všechno a pro všechny. Jediný, na koho jsem zapomněla, jsem byla já sama.  Ve skutečnosti jsem často přemýšlela nad tím, že by bylo lepší nebýt…

Asi by se ze mě zůstala navždy chodící mrtvola, ale osud to chtěl  a zařídil jinak… V době ekonomické krize  jsem opustila své učitelské povolání bez toho, abych měla zajištěné náhradní zaměstnání.

Peníze rychle docházely a nikde pro mě nebyla žádná práce (v době, kdy píšu tento článek situace zcela  neuvěřitelná). Z finančních důvodů jsem nakonec vzala  práci v jiném městě.

A tak jsem se jako brigádník  vydala z rodné Moravy do Prahy. Přestože Prahu opravdu miluji, začátky tu vůbec nebyly lehké. Prvních pár měsíců to  se mnou bylo opravdu zlé. Sama v cizím městě, bez jakékoliv podpory, o klasickou práci jsem ani nezavadila a tak jsem se několik měsíců živila jako příležitostný brigádník.

Měla jsem  dluhy na kreditních kartách,  minimální hotovost a celý můj majetek byl  batoh s pár osobními věcmi. V tu dobu jsem si sáhla  až na dno a poprvé v životě zažila, co je to mít hlad.

Ne, nepodlehla jsem berličce alkoholu a sni se nevrátila s prosíkem zpět k manželovi. Několik měsíců jsem ale balancovala nad propastí, do které jsem mohla kdykoliv spadnout. 

Byla jsem odhodlaná překážky zvládnout, vytrvala jsem a vyplatilo se. 

 Nakonec se i moje situace postupně začala lepšit. Našla jsem si stálou práci, bydlení a začala budovat nové vztahy. Později se ukázalo, že mé „pracovní vyhnanství“ bylo tím  nejlepším, co mě mohlo v životě potkat.

Postavila jsem se na vlastní nohy, odpoutala se ekonomicky i emocionálně od místa, kde jsem žila 50 let. Zjistila jsem, že život bez manžela je o mnoho klidnější a že je mi samotné mnohem lépe, než s ním. 

Podařilo se mi vybojovat si svobodu a lepší život.

 

Co jsem musela pochopit?

 

  • Největší průšvih může nakonec být tím nejlepším, co mě  potkalo 

Kolikrát si v životě člověk říká, že je se dostal do pořádné šlamastyky. S odstupem času se ale nakonec ukáže, že limitní situace ho jen vytrhla ze stojatých vod. Mě například dostala špatná pracovní situace z 30 letého manželství, kde jsem byla nešťastná. Byla jsem přinucená začít znovu a lépe.

Díky malérům člověk může začít znovu a lépe

 

  • Hezký vztah je mým právem 

Dlouhé roky jsem si myslela, že musím v manželství všechno vydržet a všechno zvládnout, ale ono to tak není. Žádný vztah nemůže dobře fungovat, pokud je žena utlačovaná a pro rodinu se obětuje. Naopak, rodina  a hlavně děti mohou dobře fungovat pouze tehdy, když jsou ženy šťastné. 

Zdravý vztah je  nejen právem, ale i morálním závazkem každé ženy

  • O mém životě rozhoduje to, co nosím v hlavě

 Je dokázáno, že to, co si o sobě člověk myslí a říká, se projevuje i ve skutečném světě. Lidé v okolí (a zejména ti nejbližší), se k nám chovají právě podle toho, jak se chováme my sami k sobě. Nezbytné proto je neustále pracovat na vylaďování a zlepšování  myšlenek týkajících se  nás samých.

 Já jsem svou cestu za prací musela podpořit pořádnou dávkou sebevědomí, protože mozek mi stále říkal co to zase vyvádím že je to chyba a  skončím špatně apod.  Jen díky tomu, že jsem se soustředila na pozitivní věci,  a podporu sama sebe,  se mi podařilo dostat se z nejhoršího. Trvalo to několik měsíců, kdy jsem každý den musela bojovat s vtíravými pochybnostmi a strachem o přežití. Ale vyplatilo se a nakonec jsem dokázala udělat i ten poslední krok a skončila jsem vztah, který mi už nedával smysl.

Dnes jsem znovu vdaná, a můj manžel je ke mě pozorný, milý a podporuje mě ve všech mých aktivitách.

Díky správným myšlenkám  každý může mít vztah svých snů